Historie městského obvodu
Odchodem germánských kmenů v 6. století z Plzeňska (i z celých Čech) byla tato sídelní oblast připravena na příchod nového etnika, které sem později postupně přicházelo - byli to Slované. České kmeny se na Plzeňsku podle archeologických pramenů objevují již v 8. století, ale na území druhého plzeňského obvodu se usazují trochu později. V místech dnešní vodárny byl při stavbě filtrů objeven řadový slovanský hřibitov - 20 kostrových hrobů vybavených nádobami u nohou a ozdobených bronzovými a stříbrnými záušnicemi a dokonce i skleněnými perlami. Pohřby pocházejí z počátku 10. století. Osada náležící k tomuto hřbitovu se dosud nenašla, ale není vyloučeno, že Slovany byly využity zbytky pravěkého hradiště pod Homolkou - podobných případů v archeologii známe několik.
První historická zmínka o území našeho obvodu pochází z roku 976, kdy bylo na lukách směrem ke Koterovu (?) pobito "iuxta Pilisini urbem" posádkou staroplzeneckého hradu bavorské intervenční vojsko. Velký význam staroplzeneckého hradu byl jistě příčinou, že v širším okolí hradiště vznikla během 10. - 13. století celá řada dvorů a vsí (jménem známe osadu či dvorec Krabotov mezi Koterovem a St. Plzencem). Jiné písemné zmínky sice neexistují, ale jistě již v 13. století trvaly vsi Černice, Lobzy, Božkov a Koterov.
Při založení města Nová Plzeň koncem 13. století byly totiž městu dány do majetku Černice a části Lobez, Koterova a Božkova (a samozřejmě 4 další vsi v jiné oblasti). Písemné zmínky o těchto vsích pocházejí vesměs z 14. století. Božkov je připomínán již 1320, kdy platy z božkovského dvora připadly k zřizovanému plzeňskému špitálu u sv. Maří Magdalény. Lobzy a Koterov patřily městu jen částí, jinak tu byly vladycké dvory. Celé Lobzy se staly majetkem města až v 15. století, zbylá část Koterova byla z majetku Mikuláše z Újezda koupena do soukromého majetku plzeňského měšťana Vavřince z Kralovic 1369, pak vystřídala několik dalších majitelů a až 1507 byla Petrem Ebrzvínem z Hradiště darována městu Plzni. Před husitskými válkami tak na našem území existovaly městské vesnice a díly Černice (27 osedlých, což byla na tehdejší poměry velká ves), Božkov (8 osedlých), Koterov (12 osedlých) a Lobzy (3 osedlí). Hradiště bylo soukromým majetkem šlechtického rodu Ebrzvínů z Hradiště a jeden dvůr v Hradišti patřil také dominikánskému klášteru v Plzni, stejně jako dvůr v Božkově.
Kromě těchto dodnes stojících lokalit existovala na území obvodu také dnes již zaniklá sídla - v místech dnešního Mikulášského hřbitova tvrz nebo dvorec Mitrvald a u Božkova zaniklé středověké osady Bukšice a Dubnice. Mitrvald je připomínán k roku 1343, později se stal pozemek soukromým majetkem měšťana Víta malíře (byla zde vinice), který tu na svůj náklad roku 1406 nechal vystavět kostelík sv. Mikuláše (jediná gotická památka na našem obvodu) a u něj od 1414 hřbitov, původně pro chudinu, později i pro nekatolíky. Bukšice dříve ležely v lese za Božkovem, v místech dnešní odkalovací nádrže. Připomínány jsou 1327 - 1549, od 1530 jen jako pustá ves. Bukšice patřily různým vladyckým rodinám, ves zpustla za poděbradských válek (1467?) a od 16. století bukšické pozemky připadly k městskému dvoru v Týnci u Doubravky. 1696 tu opět vznikl vrchnostenský dvůr a ovčín a po 1777 byl v rámci raabizace rozparcelován. Dubnice ležely v lese poblíž dnešní hájovny "V Pytli", připomínány jsou v letech 1377 - 1505, pak už jen jako jméno lesa. Část vsi byla v soukromém majetku plzeňských měšťanů, část v držení vladyckých rodin. Ves zpustla během husitských válek, nějakou dobu tu poté fungoval jen dvůr, od 1505 pustý.
Husitské války a války v době poděbradské velmi poničily nejen samu Plzeň, ale i její vesnice. Od přelomu 15./16. století však nastal nový rozkvět Plzně. Plzeň kupuje okolní vsi a dvory, 1509 odkázal Petr Ebrzvín z Hradiště městu právě tuto osadu, ale město tu patrně v následujících letech drželo jen dvůr, ve výčtu plzeňských vesnic 1549 totiž Hradiště jako ves chybí. K tomuto roku vlastnila Plzeň již 25 vesnic! V druhé polovině 16. století bylo v Božkově 10 usedlostí, v Koterově 16 usedlostí, v Lobzích počet kolísal od 9 do 10, v Černicích od 17 do 18 usedlostí (celé plzeňské panství mělo 226 osedlých). Vesnice prosperovaly, využívaly řemeslnického a obchodního zázemí města a jeho trhů, zhodnocovaly své zemědělské produkty a byly relativně bohaté (průměrná cena statku v Lobzích byla 155 kop grošů, průměrná cena statku např. v Letkově, Dolanech, Ejpovicích, Nevřeni aj. kolísala mezi 30 a 55 kopami grošů). Vrchnost, t.j. město, nepřetěžovalo sedláky ani robotou - robotní zatížení kolísalo mezi 2 - 15 dny do roka. Důležitým zdrojem příjmů pro Plzeň bylo rybničné hospodářství. Kromě známé bolevecké soustavy rybníků vznikla v letech 1490 - 1500 rovněž podobná soustava u Černic - největší černický rybník si nezadal s Velkým boleveckým rybníkem. Černické rybníky zanikly v 18. století. Z dalších zajímavých hospodářských odvětví, jimž se dařilo na území našeho obvodu, jmenujme chmelnice a vinohrady. Vinice jsou připomínány u Mitrvaldu a na stráních u Lobez, chmelnice rovněž v lobezském údolí a na stráních k Doudlevcům nad Radbuzou a Úhlavou.
Rozkvět kultury v měšťanském prostředí 16. století se nepřímo projevuje i v historii městského obvodu Plzeň 2. Zdejším rodákem je totiž humanista Linhart Jílek z Hradiště z první poloviny 16. století. Byl to synovec olomouckého biskupa a známého spisovatele Jana Dubravia. Jílek byl příležitostný literát a hlavně vydavatel děl svého strýce i děl svého přítele Jana Mantuána.V druhé polovině 16. století se proslavil i plzeňský písař Jan Lobezský - byl to totiž tajný luterán, což byla na úředníka v bigotně katolické Plzni věc nevídaná.
Po desetiletích rozkvětu a prosperity pak přišla zkáza. Vypukla Třicetiletá válka.Pro prosperující hospodářství a relativně vysokou úroveň života v Plzni i na plzeňském panství čítajícím 24 vesnic a několik dvorů nastal soumrak počátkem 17. století. Válka postihla nejen samotnou Plzeň, ale snad ještě více plzeňské vesnice. Celková škoda v Plzni i na plzeňském panství čítala přes 1 milion zlatých (veškerý majetek Plzně, včetně poddanského majetku byl před válkou asi třetinový)! Na našem území byly postiženy nejvíce zejména Černice, Koterov a Lobzy. Trpěly nemocemi a hladem (v roce 1634 a 1648 morové epidemie), průtahy vojsk a jejich ložírováním a pícováním, řáděním marodérů a pleněním a pálením i od pravidelných vojsk. Na celém plzeňském panství (už jen 21 vesnice) zůstalo r. 1640 pouze 71 poddaných a to ještě před poslední morovou ranou!
Po skončení války se situace postupně napravovala, berní rula 1654 připomíná již 196 poddaných rodin (v Lobzích 11, v Božkově 11, v Koterově 14 a v Černicích pouze 9; v tom ovšem celá třetina drobných chalupníků a "zahradníků"). Stále jsou tu ještě pusté statky, zničená hospodářství, zpustošená pole a obecná bída. K předválečnému stavu se plzeňské panství dostalo až v 18. století. Plzeň k tomu využila nejen starých privilegií a odpisu části dluhu, ale větší mírou i režijní hospodaření na svých dvorech. Ke konci 17. století zavedlo město na svém panství rozsáhlou železářskou výrobu s centrem na Chrástecku. U nás v roce 1686 vznikl městský hamr v Hradišti a okolo hamru vyrostla malá osada převážně německých hamerníků. Zlepšené hospodářské podmínky 18. století se projevily i ve výtvarném umění a architektuře. V roce 1740 byl zbarokizován kostel sv. Mikuláše a v roce 1745 byla opodál mikulášského hřbitova postavena kaple “U Ježíška” s Luxovými nástěnnými malbami (jednalo se o soukromou kapli plaských mnichů). Kolem roku 1765 pak byla vztyčena u mikulášského hřbitova barokní socha světice od Karla Legáta, bohužel dnes zničená.
Klasická městská zástavba ovšem na našem území nevznikla. Plzeňská předměstí se držela v okolí hradeb, tzv. Špitálské čili Pražské předměstí se omezovalo na ostrov mezi Mlýnskou strouhou a Radbuzou (t.j. v místech dnešní Bohemie) a předměstí "Na Vídni" se pomalu rozšiřovalo do míst pozdějšího “Hamburku” - od 14. do 16. století tu bylo pouze 5 - 13 domů.V okolí pozdějšího nádraží a parkoviště "U Ježíška" existovaly jenom předměstské zahrady a od 18. století také nevelké zahradní domky a letohrádky.
Do konce 18. století tak existovalo stálé osídlení jen ve vesnicích Božkov, Koterov, Lobzy a Černice a u dvora a hamru v Hradišti. Významnou změnu v sídelní struktuře přinesla tzv. raabizace v letech 1777 - 1779. Podstatou změny bylo zrušení vrchnostenských dvorů a rozparcelování jejich pozemků a přidělování této půdy nájemcům z řad poddaných. U nás byly rozděleny dvory v Božkově a Bukšicích. Vznikla tak vrstva nových sedláků, díky raabizaci se zvětšily dosavadní vsi (Božkov z 19 na 40 usedlostí, ale i Koterov a Černice) a vyrostla nová zemědělská vesnice (8 usedlostí) v Hradišti v sousedství hamernické osady a staršího dvora. Raabizace ovšem zapříčinila zánik černické rybničné soustavy - rybníky byly vysušeny a přeměněny na louky.
Po celý středověk byly vesnické domy stavěny většinou ze dřeva, masově se zděné domy objevují až od konce 18. století. Venkovský a středověký ráz nejbližšího plzeňského okolí přetrval tak až do počátku 19. století.
Od roku 1783 bylo na plzeňském panství zrušeno nevolnictví i robota (ta za úplatu) a za nutnou práci při dvorech a cestách dostávali sedláci plat. Za užívání pozemků platili příslušné daně. Pro zajímavost si připomeňme jména rychtářů v roce 1783. V Božkově to byl Vojtěch Hrůza, V Lobzích Blažej Kočandrle, v Černicích Jan Kůs, v Koterově Jakub Krásný a v Hradišti Matěj Kidles. V osmdesátých letech byly rovněž zrušeny kaple sv. Maří Magdalény a sv. Martina a dominikánský klášter v Plzni a jejich pozemky v plzeňském okolí byly rozděleny.
Napoleonské války nepřinesly městu ani městským vesnicím větší škody (kromě všeobecné inflace a státního bankrotu), nesnáze samozřejmě provázely nucená ubytování protahujících vojsk. Velkou úlevou pro vesnice na našem území a jistě i pro samotnou Plzeň bylo vystavění nových velkých kasáren (známých později jako kasárna 35. pěšího pluku) v letech 1820 - 1836. Vesnice si tak mohly definitivně oddechnout od této téměř věčné povinnosti.
Od roku 1803 začalo v Plzni bourání městského opevnění - trvalo postupně až do roku 1846. Pro náš obvod byla důležitá zejména dvacátá léta, kdy bylo zbouráno opevnění na “pražské” straně a město tak mohlo konečně expandovat na východ. Pražské předměstí brzy mělo již 59 domů a dosáhlo až za dnešní nádraží. Byla tu vystavěna městská prachárna a v letech 1839 - 1842 i nový městský pivovar.
Velice důležitá byla léta 1828 - 1833. Byla totiž stavěna státní nepomucká silnice (ve stopě starší tereziánské poštovní cesty na jihovýchod) a pozemky okolo této strategické komunikace se ukázaly pro pozdější vývoj městského obvodu jako určující.
Ve čtyřicátých letech narušily vývoj rychle se vyvíjejících vesnic požáry. 1843 hořelo v Koterově (8 statků) a 1845 v Božkově (10 statků). Městské vesnice jsou v té době již všechny "kamenné".
Revoluční změny přinesl rok 1848. Definitivně byla zrušena robota a poddanství a dočasně byla přijata i ústava. Bylo zrušeno i vrchnostenské uspořádání. V roce 1850 získaly dřívější plzeňské vesnice samostatnost, státní politická správa byla z magistrátu přenesena na nově zřízené okresní hejtmanství, v obecných věcech získaly obce samosprávu a byly zřízeny obecní výbory - první zastupitelstva. Rozvoj svobodných obcí pak pokračoval v podstatě nerušeně až do 1. světové války.
V roce 1850 byl rozšířen hřbitov u sv. Mikuláše a určen jako hlavní plzeňský hřbitov.
Průmyslový rozmach v poslední třetině 19. století se podepsal na vlastním vzniku městské zástavby na území našeho obvodu. V šedesátých a sedmdesátých letech spojily nově postavené železniční tratě Plzeň s šesti světovými stranami. Velké nádraží a brzy také železniční dílny, stále rostoucí pivovar a zejména stavba papíren v sedmdesátých letech a velký rozmach škodováckých strojíren způsobil příliv pracovních sil do města a prudký vzrůst obyvatelstva (v roce 1869 měla celá Plzeň jen 27 810 obyvatel, v roce 1900 již 86 368). Tak vznikl zejména Petrohrad, převážně železničářské předměstí Plzně. Na jihu bylo město zastaveno velkými Chvojkovými lomy, ale nové centrum vznikalo na jihovýchodě obvodu.
Průmyslový rozvoj se totiž netýkal jen Plzně a Petrohradu. Velký rozmach zažil především Božkov. Vznikla tu chemická továrna J.D.Starcka, továrna na železné a kovové zboří Feronne a zejména továrna na lihoviny Stock. Počet obyvatel Božkova prudce rostl (1843 jenom 330 obyvatel, 1910 již přes 2000) a nová zástavba stavebně úplně propojila Božkov s městem - administrativně byl ovšem připojen k Plzni až 1942. Průmyslový rozvoj se podepsal i na Černicích (pálení vápna a zejména několik cihelen), Koterovu (železnice a později i městská plynárna) a také na Lobzech (chemička, papírenský mlýn a lomy na pískovec), ty ovšem rostly opačným směrem - na sever směrem na Doubravku. Rostoucí význam Plzně, jeho průmyslová, obchodní a dopravní důležitost a stálý růst obyvatelstva po první světové válce byl důvodem k vzniku vilových čtvrtí na Slovanech, na Bručné a na Čechurově (převážně pro kvalifikované dělníky a zřízence, mistry, úředníky i živnostníky) a k zahušťování městské zástavby na Petrohradě a kolem Slovanské třídy. Jistě k tomu přispělo i zavedení městské hromadné dopravy (ještě před válkou, stejně jako další nové průmyslové podniky, např. městské elektrické podniky, na Slovanech pivovar Světovar nebo Bartelmusova smaltovna na Petrohradě).
Po první světové válce bylo území našeho městského obvodu v podstatě již stabilizováno, větší změny nastaly až v padesátých a šedesátých letech, kdy vyrostla nová sídliště.
Od roku 1960 byl vytvořen pro celé dnešní území jediný národní výbor (Božkov byl k Plzni připojen 1942, stejně jako Černice, Hradiště, Koterov. Lobzy byly připojeny již 1924. Po roce 1945 tu byly vytvořeny místní a obvodní národní výbory, Petrohrad a Slovany byly spravovány městským národním výborem) - od tohoto roku je území našeho obvodu samostatnou obcí s právy města. Ale to je již současnost.
